Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovakia Straton adventure 2009 (413)

20. 2. 2010

Slovakia Straton adventure 2009

3.část 

 

Obrazek

Ráno jsme se probudili do silného oparu který na našich letadlech, která tentokrát nocovala venku, zanechal snad tunu vody v podobě rosy. Otřeli jsme Stratonky a začali zjišťovat stav počasí v Ružomberku a Popradu kam jsme měli namířenu další etapu cesty. Z Popradského letiště jsme dostali zprávu že mají pěkně tak jsme, když opar klesl, odstartovali. Letěli jsme podél Váhu až do dosažení velkého údolí v pohoří Velká Fatra kterým Váh protéká k Ružomberku.Na začátku údolí je vidět soutok Oravy a Váhu a veliká zatopená pískovna. Letět v sevřeném údolí asi ve třičtvrtině výšky okolních hor je nádhera i adrenalin zároveň. Jirkovo letadlo vypadalo na pozadí velikých kopců a skal jako blecha. Do bočních pohledů se otevírají další údolí do kterých je možno zaletět, otočit se a vrátit na trasu. Celou dobu se letí nad řekou Váh jako po dálnici. V průhledech mezi zalesněnými kopci Velké Fatry vpravo a Chočských vrchů po levé straně již vystupují skalnaté vrcholy hor jako Veľký Choč (1500m) a jiné. Údolí váhu před Ružomberkem je sice dost sevřené ale pro Stratonka není problém se v něm otočit. V případě nouzového přistání je podél vody dost louček s dostatečnou délkou pro přistání. Ale to pouze v případě Stratona, s rychlým letadlem by to bylo dost nebezpečné. Tady jsou vidět výhody letadel typu Straton. V tomto údolí začínají už ty opravdové hory. Na úbočích je vidět pár zřícenin strážních hradů a na konci se údolí otevírá do široké nížiny. Po vylétnutí z něj je hned vidět celý Ružomberk s průmyslovou zónou a za ní letiště. K letišti vás spolehlivě dovede řeka Váh která teče v podstatě podél dráhy. Při přistávání pozor, okolní kopce dovedou docela pohoupat a dráha není nejrovnější. V Ružomberku nás přivítali místní aeroklubáci a ochotně nás svezli do města pro benzín. Po natankování letadel jsme se rozhodli odletět do Popradu. Telefonicky jsme dohodli možnost příletu a po získání souhlasu jsme vyrazili. Po startu z letiště Ružomberk je to asi pět minut k hrázi přehradního jezera Liptovská Mara, nad kterou si připadáte už skoro jak nad mořem. Přehrada je opravdu veliká a na její jižní straně jsou pískové břehy takže jak říkám, jako nad mořem. Severně od tratě letu jsou vidět Chočské vrchy a také už Vysoké Tatry. Jižně od nás jsou hustě zalesněné kopce Nízkých Tater. Za Liptovskou Marou přelétáváme Liptovský Mikuláš, kroužíme nad vojenskou akademií a letíme přímo přes město. Za Mikulášem se začíná krajina poměrně rychle zvedat a přecházet do náhorní plošiny na které je popradské letiště. Po cestě jsme objevili stopy po bývalém vojenském letišti ze kterého zbyly jen obrysy. Stoupáme asi do třech tisíc stop a krajina pod námi je stále stejně hluboko. Jak by také ne popradské letiště je asi 750 m na mořem. Teď už jsme na úrovni Vysokých Tater které máme po levém křídle. Pod námi ubíhá krajina s členitým terénem plným svahovitých polí, klikatých silnic a potoků. Ale i přes to je tu dost ploch pro případné nouzování, dokonce objevujeme asfaltovou práškovací plochu. Vysoké Tatry jsou jasně vidět a ukazují se v celé kráse zalesněných úpatí přecházejících ve vyšších polohách do keřovitého porostu a v nejvyšších polohách jen do holých a ostrých skal. Je to nádherný výhled který je umocněn pohledem z letadla. Přestávám se kochat a koukám kde mám Jirku. Je kousek za mnou. Blížíme se k hranici CTR Poprad Tatry a já ladím jejich frekvenci a pokouším se vykomunikovat vstup do CTR. Bohužel se mi nedaří navázat oboustranné spojení. Já Poprad slyším ale oni mě jen trhaně. Začínáme kroužit a já to zkouším znovu ale bez lepšího výsledku. Z popradské věže nám doporučují stoupat do devíti tisíc stop. Protože popradské letiště je vzhledem k naší výšce letu ještě vlastně jakoby za kopcem, chápu proč se nemůžeme dovolat. Zkoušíme stoupat do 4000ft a znovu volat, ale naše rádia s malým výkonem prostě nedokážou překonat vlivy prostředí. Po krátké dohodě s Jirkou se rozhodujeme, že i kdybychom se nakonec alespoň na chvíli dovolali a získali povolení do CTR tak nevíme jestli k podobnému problému nedojde uvnitř CTR. Nechceme to riskovat a já tedy volám pokusně na Porad, že upouštíme od záměru vstupu do CTR a letíme zpět do Ružomberku. Neslyší mě. Ale v zápětí volají, že máme zkusit přejít na Bratislava info a pokusit se o spojení tam. Konám podle pokynu a hle spojení se daří a dokonce na velmi dobré úrovni. Žádám Bratislavu info o předání informace do Popradu , že přílet dvou ul se ruší a že jsme na cestě zpět do Ružomberku. Dostává se mi velmi ochotné pomoci a my pokračujeme v letu. Jsme trošku zklamáni, že se nám nepodařilo do Popradu doletět kvůli takové prkotině, ale to za chvíli přechází když si uvědomujeme, že jsme byli jen pár kilometrů od letiště a na dohled dráhy. V podstatě jsme spokojení a šťastní, protože jsme se dostali s našimi stroji dál než kdy jindy. Jirka fotí jak divý a já se kochám pohledem na jeho éro s Tatrami v pozadí. Po přistání opět v Ružomberku volám telefonem na popradské letiště a děkuji za trpělivost se dvěma nadšenci v Mobbíkách co jim tam dělali trochu zmatek. K mému příjemnému překvapení se mi dostává odpovědi, že se vůbec nic neděje a že to máme zkusit příště, že se to určitě podaří. Když už sedíme na zemi tak z kanystrů doléváme palivo po špunty a plánujeme let na letiště do Partyzánského se zastávkou v Prievidzi.

ObrazekCesta do Prievidzi vede zpět údolím Váhu ale při pohledu a letu v opačném směru je to zase něco nového. Vidíte části údolí, jeho zátočiny a detaily které jste při cestě tam nemohli vidět. Letíme pár metrů od sebe a pro zábavu stoupáme co nejvýše a chceme přeletět přes hřbet posledního nejvyššího kopce na konci údolí. Daří se, máme asi 5500ft a přelétáme hustě zalesněnou horu. Před námi se objevuje Váhem zatopená pískovna a opět soutok s Oravou a v dálce Martin se svým letištěm. V Martině děláme průlet nad dráhou ve formaci jako poděkování za pohostinnost kterou nám minulou noc poskytli. Po průletu pokračujeme už v menší výšce nad plochou krajinou ze které se asi 10km vpravo a vlevo zvedají kopce Malé a Velké Fatry. Přelétáme Turčianské Teplice a do Prievidzi už je vidět a s přibývajícími hodinami začíná slunko docela pálit a vzduch kopat. Východně Prievidzi jsou vidět kopce Vtáčníku a Kremnických vrchů. V Prievidzi je letiště západně města a musí se jít na finále trochu bokem kvůli hlukovému omezení nad zámkem Bojnice. Mají tady krásnou rovnou a hladkou dráhu. Po přistání rolujeme na stojánku a překvapuje nás živý cvrkot na letišti přesto, že je všední den. Mají tady nějakou firemní akci ve stylu Alibaba a Šeherezáda a tak, plus samozřejmě vyhlídkové lety. Nás ovšem zajímá jestli je otevřená restaurace. Je otevřeno, tak objednáváme oběd a koukáme na letový provoz. Slunko pálí a je nádherně. Na prievidzském letišti se vyrábí letadla typu Dinamic tak jdeme k výrobní hale a prosíme o exkurzi. Ochotně nás pouští dovnitř a nevadí jim ani focení a všetečné Jirkovo vyptávání. Když jsme ukončili exkurzi u Dynamicků Jirka zjistil, že hned ve vedlejší hale je servisní centrum pro větroně. Jirka a jeho syn Lukáš coby zažraní plachtaři vyjekli s očima na vrch hlavy, že ,, TO MUSÍME VIDĚT“ a už mě táhli do vrat. A bylo fakt na co koukat. Kompletně rozhozené výkonné větroně, některé bez laku, a nádherně viditelný celý proces jejich generálkování a dolaďování. Ochotně se nás ujal jeden zaměstnanec firmy a na vše co jsme se ptali nám odpovídal. Jsou tady asi na takové návštěvy zvyklí, protože to si nikdo koho zajímá letectví nenechá ujít. Den se přehoupl do odpoledne a Jirku s Lukášem nenechával v klidu větroň Twin Astir se kterým tam místní aeroklubáci lítali vyhlídky. Pořád opisovali okolo co a jak, až položili zásadní dotaz zda by bylo možno provést aviatický počin z pilotního sedadla tohoto větroně. Aeroklubáci, že ,,dolítaj vyhlídky a pak že hej“. Jak se tohle ti moji dva parťáci dověděli tak už s nimi, teda hlavně s Lukášem, nic nebylo. Oči upřené na kluzák a odpočítávání vyhlídkových letů a kolik jich ještě bude. Asi ve tři odpoledne se Lukáš dočkal. Sednul do stroje, s místním instruktorem se domluvili co a jak a už je vlečný Dinamic táhnul na oblohu.Obrazek Lukáš coby držitel plachtařské licence už doma v Letňanech pošilhával po akrobacii a protože tenhle větroň ji může lítat tak chvíli po vypnutí už jsme s Jirkou pozorovali nějaký ten přemetík a výkrut. Bylo to pěkné pokoukání a po přistání neznalo Lukášovo nadšení mezí. Odpoledne se nachýlilo, vzduch se uklidnil a my jsme po poděkování místním nasedli do letadel a po krátké navigační přípravě a telefonátu na letiště Partizánské s žádostí o nocování odstartovali. Start proběhl ve formaci a pak i let po okruhu s následujícím nízkým průletem nad dráhou. Prievidzským se to líbilo a dali to znát nahlas do rádia. Nasadili jsme kurz na cestu a letěli podle map. Protože jsem si z minulého roku pamatoval, že musíme po asi 15km proletět jedním údolím které nás provede k nížině ve které leží letiště Partyzánské, jsem do tohoto údolí odbočil. Jenže chyba lávky, údolí se po žase začalo zužovat a loučky pod námi přešly do úzkého pásečku na dně údolí, obklopeného hustými lesy. Jasně na konci údolí nás čekal kopec a já již věděl, že jsme odbočili sice do správného kurzu ale asi o pět kilometrů dříve. No nic přesvědčil jsem Jirku který se necítil mezi kopci a nad lesem dobře, aby stoupal co to jde. Po dosažení potřebné výšky jsme kopec přelétli a potvrdili si doměnku, že se obě údolí, to kterým jsme letěli a to kterým jsme letět měli, spojují. No byli jsme tm kde jsme být měli. Z tohoto místa je už vidět město Partyzánské a u něj letiště. V AIPu je jako název letiště uvedeno Malé Bielice což je vesnička hned u letiště. Letiště leží v oblasti předělu hornaté krajiny a totální roviny která se od Partizánského táhne až na jižní hranice Slovenska. ObrazekPřistání proběhlo hladce, po zajetí na stojánku pod věž proběhlo nezbytné focení. Potom začalo shánění naší kontaktní osoby v podobě Pepy Čecha, místního mechanika a dobrého ducha celého letiště. Známe se z mojí minulé návštěvy Slovenska, kdy jsem po nouzovém přistání opravoval celý den motor u Kondora a pomoc ni nabídl právě tento Pepa Čech.

Ono to letiště v Partizánském je vůbec zvláštní. Přístup místních obyvatel letiště k hostům je velmi vřelý. Je tu příjemné prostředí jako celel. Letiště je vybaveno vlastní benzinovou pumpou s Ba 95 a restaurací, která je otevřená každý den. Do centra města je to asi 15 minut pěšky. Budovy aeroklubu jsou zrekonstruovány a celé letiště působí velmi útulně. Při přistávání je potřeba dát pozor pouze na bílého koně nebo kozu kteří by mohli být na dráze a pást se. Patří místnímu lítači, který má kromě létání rád i zemědělství a tak má na letišti ještě včely a hlavně dvě nádrže na medovinu kousek od TWR. A mají tady pro přilétnuvší ještě jedno překvapení o kterém budu psát dále.

Pokračování......příště.....